LIDICKÁ TRAGÉDIE
Přes veškeré vynaložené úsilí nebylo pátrání nacistického bezpečnostního aparátu po atentátnících úspěšné.
První závan smrti
Nacisté vypsali za informace vedoucí k dopadení atentátníků odměnu 10 milionů korun.
Teprve šestý den po atentátu, ve středu 3. června 1942, se z jejich pohledu situace změnila. Do továrny „Palaba“ ve Slaném dorazil dopis adresovaný dělnici Anně Maruščákové.
Znění osudného dopisu
Dopis se zdál továrníkovi podezřelý, a proto na něj upozornil bezpečnostní složky. Ještě téhož dne byla v Holousích zatčena Anna Maruščáková a o den později i autor dopisu Václav Říha z Vrapic, jenž se snažil vyvoláním dojmu o své odbojové činnosti na Maruščákovou nejprve zapůsobit a později jejich vztah stejným způsobem ukončit.
Právě Maruščáková při výslechu naneštěstí vypověděla, že ji Říha požádal, aby
v Lidicích vyřídila pozdrav od Josefa Horáka. Gestapo následně na četnické stanici v Buštěhradu zjistilo, že z Lidic skutečně pocházejí Josef Horák a Josef Stříbrný,
oba bývalí důstojníci, kteří jsou od prosince 1939 nezvěstní a jsou pravděpodobně příslušníky čs. zahraniční armády. Aby celá akce zůstala přísně utajena, byli všichni příslušníci buštěhradské četnické stanice internováni.
Josef Stříbrný a Josef Horák
S ranním rozbřeskem 4. června 1942 byla v celých Lidicích provedena domovní prohlídka. Zvláště důkladná byla v rodinách pohřešovaných důstojníků, jinde probíhala pouze informativně jak o tom svědčí vzpomínka Miloslavy Suchánkové: „Předznamenáním blížící se tragédie se stala velká prohlídka v Lidicích 4. června 1942. Toho dne ráno dokonce nemohl nikdo z Lidic odejít do zaměstnání a od obecního úřadu jsme dostali omluvenku pro zaměstnavatele podepsanou starostou obce Františkem Hejmou.“
Když kladenské gestapo ukončilo výslechy mužů z Čabárny, Anny Maruščákové a Václava Říhy, přikročili Thomsen s Felklem k výslechům příslušníků rodiny Horákovy a Stříbrných. Ani za použití brutálního násilí se však kromě toho, že Josef Horák a Josef Stříbrný odešli v roce 1939 do zahraničí a od té doby se ani nevrátili, ani nepodali o sobě žádné zprávy, nic nedozvěděli. Harald Wiesmann po válce výslovně prohlásil: „Výsledek celého šetření zůstal negativní.“ Přestože se tedy krátce poté ukázalo, že jde o falešnou stopu, rozhodla tato skutečnost o osudu Lidic.
Lidice. Starobylá česká ves, které vévodil kostel sv. Martina. V ranních hodinách 10. června 1942 měla 483 obyvatel.
Nejdelší noc
Ve čtvrtek 4. června 1942 ráno, tedy v době, kdy v Lidicích probíhala rozsáhlá domovní prohlídka, zemřel v Praze na následky atentátu Reinhard Heydrich. Ve dvou následujících dnech, 5. a 6. června, vypracovalo kladenské gestapo zprávu
o dosavadním průběhu vyšetřování v Lidicích, která byla 6. června 1942 odeslána
do Prahy. V ní bylo uvedeno, že výsledek veškerého šetření na Čabárně zůstal negativní, a v případě příslušníků rodiny Horákovy a Stříbrných, sice existuje podezření, že synové obou rodin mohou být příslušníky československé armády
v zahraničí, že se však nepodařilo získat takový materiál, který by jeho domněnku potvrdil.
Titulní strana novin oznamující úmrtí Reinharda Heidrycha
Mezitím byla Heydrichova rakev převezena z nemocnice na Bulovce na Pražský hrad, kde se 7. června 1942 uskutečnil smuteční akt, na němž promluvil protektorův nástupce Kurt Daluege.
Odtud byly Heydrichovy ostatky převezeny do Berlína, kde se 9. června 1942 konal
za účasti Adolfa Hitlera a všech špiček nacistického režimu nejpompéznější pohřeb
v dějinách Třetí říše. Ještě nedozněly smuteční projevy nad Heydrichovou rakví, když bylo „k usmíření jeho smrti“ rozhodnuto o krvavém konci Lidic. Nikdo z jejich obyvatel v onen úterní podvečer netušil, že se jejich osud začal tragicky naplňovat.
Pohřeb v Berlíně za účasti nacistických špiček
K. H. Frank
V 19:45 sdělil z Berlína K. H. Frank do Prahy, že Vůdce rozkázal v Lidicích provést následující opatření:
1. všechny dospělé muže zastřelit
2. všechny ženy převézt na doživotí do koncentračního tábora
3. děti, které je možno poněmčit, shromáždit a dát do rodin SS v Říši, zbytek vychovat jinak
4. obec vypálit a srovnat se zemí
Horst Böhme ihned přistoupil k realizaci nařízených opatření. Během následujících hodin byla obec hermeticky uzavřena. Kdo chtěl do Lidic vstoupit, bylo mu to umožněno. Ven však nesměl nikdo.
Horst Böhme
Hlavní aktéři tragédie: Geschke, Böhme, Wiesmann i podplukovník četnictva Vít
se na místo postupně sjížděli od deváté hodiny večerní. Velitelství si zřídili v domku
č. p. 93 rodiny Doležalových, která byla ze svého obydlí vyhnána jako první.
Do domku Doležalových byl vzápětí předveden starosta Lidic František Hejma,
který musel gestapu předložit policejní přihlášky všech obyvatel a celé jmění obce
i kampeličky. Když bylo po půlnoci jednání se starostou ukončeno, byli shromážděni všichni příslušníci gestapa, bezpečnostních služeb a ochranné policie, k nimž se přidali příslušnici Wehrmachtu. Ke shromážděným promluvil Horst Böhme.
Dr. Geschke a Harald Wiesmann mezitím jmenovali členy gestapa pro jednotlivé úkoly při provádění likvidace obce. Wiesmannův zástupce Thomsen společně s Felklem, Forsterem a Pallasserem byli určeni do Horákova statku kam měli být podle dispozic odváděni všichni muži od 16 let. Skalak, Faber a Petrat byli posláni do místní školy, kde měli shromáždit ženy a děti a odebrat jim peníze a veškeré cenné věci. Bürger byl přidělen k hospodářskému vedoucímu Henzemu a se správcem státního statku v Buštěhradě Ottou měli provést evakuaci živého i mrtvého inventáře. Ostatní členové gestapa byli rozděleni k jednotlivým skupinám příslušníků ochranné policie
a byla jim přidělena určitá část obce, kterou měli prohlédnout. Příslušník gestapa Vlček měl na starosti vůz, na kterém byly naloženy pohonné hmoty.
Ty se později roznášely po obci k jednotlivým domům, o kterých se předpokládalo,
že budou špatně hořet. Když se utvořily tyto skupiny, vydal Horst Böhme rozkaz, jímž pověřil Wiesmanna řízením dalších akcí v Lidicích. Každý se musel bezpodmínečně podřídit jeho rozkazům. Z Kladna byl povolán také nacistický vedoucí Henze,
tzv. štábní vedoucí u úřadu vrchního zemského rady, aby byl přítomen jako odborný poradce při provádění evakuace hospodářského zvířectva a veškerého inventáře.
Böhme se Henzeho ptal, za jak dlouho může být obec evakuována. Když prohlásil,
že asi za 14 dní, vysmál se mu Böhme do očí a okamžitě nařídil, že během několika hodin musí být evakuován všechen hospodářský inventář, dobytek i zásoby.
Několik hodin po půlnoci 10. června 1942 začala samotná akce.
Jednotlivé skupiny šly dům od domu, budily lidické občany a nutily je, aby se co nejdříve oblékli, vzali si s sebou deku, veškeré cenné věci a byli připraveni k odchodu. Krátce nato vždy jeden ze skupiny odváděl muže do Horákova statku. Aby byla zjištěna přesná evidence mužů, přinesl si Felkl kartotéku policejních přihlášek z obecního úřadu. Na jednotlivých listech si dělal poznámky, takže měl přehled o tom,
kdo byl už předveden a kdo ještě chybí.
Lidická škola
Skalak, Faber a Petrat odebírali ve škole u vchodu do velké třídy přicházejícím ženám cenné předměty. Ostatní skupiny gestapa a policistů prováděly evakuaci a po odchodu lidických mužů, žen a děti prohledávaly domky a vynášely cenné předměty. Brzy na ulicích ležely peřiny, ložní prádlo, rádia, šicí stroje apod. Henzeho skupina nakládala na vozy zásoby mouky, obilí a drobné hospodářské zvířectvo; všechno bylo odváženo k polní stodole severně
od Lidic směrem k Buštěhradu. Ostatní inventář byl odvážen přímo do státního statku v Buštěhradě; tam byl také odveden veškerý hovězí dobytek, koně, vozy a zemědělská strojní zařízení.
Po provedení evakuace žen a dětí byli na náves ke kostelu svoláni příslušníci jednotky ochranné policie z Halle nad Saalou, kde velící důstojník provedl výběr mužů pro popravčí četu. Ti poté odešli do zahrady Horákova statku, kam si z okolních domů nanosili slamníky a matrace a narovnali je ke zdi stodoly tak, aby se nemohly vystřelené náboje ode zdi odrážet.
Kolem sedmé hodiny ranní bylo na zahradu přivedeno prvních pět mužů a postaveno ke zdi čelem k dvacetičlenné popravčí četě, a to asi s půlmetrovým rozestupem. Každý z lidických mužů byl střelen dvěma ranami do prsou a jednou do hlavy. Po této salvě přistoupil k zastřeleným poddůstojník, který každého z nich střelil ještě jednou kulkou do hlavy.
Po celou dobu poprav byl mimo popravčí četu na místě přítomen i Horst Böhme se svým pobočníkem, šéf pražského gestapa Dr. Hans Ulrich Geschke, stejně jako další úřednici gestapa a příslušníci ochranné policie. Důstojník velící popravčí četě dal vždy rozkazy k přípravě palby a potom se ohlédl na Böhmeho, který pouze kývl hlavou,
a na toto pokývnutí strhl důstojník šavli dolů a vzápětí zahřměla salva z pušek.
Krátce po zahájení prvních poprav se začal Horst Böhme rozčilovat, že jde vše příliš pomalu a nařídil proto zesílit popravčí četu, aby mohlo být vražděno vždy deset lidických mužů najednou. Mrtví byli ponecháváni tak, jak padli, a další muži, které na popraviště přivedli, se museli postavit před ně. Popravčí četa vždy o několik kroků poodstoupila a hrůzné divadlo se opět opakovalo, pouze s tím rozdílem, že velící důstojník již nečekal na Böhmeho pokyn a dával povel k palbě samostatně. Jak uvedl po válce Harald Wiesmann, nikoho z mužů nepřiváděli spoutaného, oči jim nebyly zavazovány.
Doklady zavražděných lidických mužů
„Lidičtí muži šli volně, zpříma a statečně, nedošlo k žádným slabošským scénám. Rozsudek jim nebyl předčítán, byli stříleni bez odůvodnění exekuce.“
K polednímu popravy skončily. V zahradě Horákova statku zůstalo ležet 173 těl.
Bok po boku zde byli hutníci, havíři, studenti, učni, dělníci, majitelé velkých statků
i drobní rolníci, hostinští, řezníci, obchodníci, kováři, zedníci, řidiči, ale také mlynář, číšník, hospodářský správce, skladník, šéfkuchař, kadeřník, kostelník, obecní strážník, krejčí, obuvník, vlakvedoucí, hrobník, učitel, redaktor, stavbyvedoucí,
starý farář a dva váleční invalidé. Nejstarším z nich byl čtyřiaosmdesátiletý
Emanuel Kovařovský, který vychoval sedm dětí. Nejmladšímu, Josefu Hroníkovi,
bylo necelých patnáct let.
Zatímco v zahradě Horákových probíhaly popravy, směrem od Makotřas začali polévat nacisté domy benzínem a petrolejem a zapalovat je. Žháři postupovali ze všech stran do středu obce. Krátce před polednem dorazil do Lidic na kontrolu Karl Hermann Frank. Prohlédl si popraviště, prošel Lidicemi a odjel do Prahy.
V jižní části obce, která již byla v plamenech, se momentálně nedalo nic dělat a ta severní nemohla být dosud zapálena, protože zde ještě probíhala evakuace. Během přestávky se podávaly potraviny a pivo nalezené v domech. V odpoledních hodinách proběhla důkladná evakuace severní části obce, odkud se podařilo odvézt téměř všechno nářadí a upotřebitelné předměty. Kolem čtvrté byla evakuace ukončena a objekty vypáleny. Poslední lidické domy vzplály ve večerních hodinách.
Torza lidických domů
Ve čtvrtek 11. června 1942 přivezl do Lidic velitel terezínského ghetta Siegfried Seidl
a velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel skupinu třiceti Židů, aby zde pro popravené lidické muže vykopala hromadný hrob.
V kladenské reálce
Z Lidic byly ženy spolu s dětmi převezeny do Kladna, kde je nacisté uvěznili v tělocvičně tamního reálného gymnázia.
Zde lidické ženy prožily na holé zemi posypané slámou poslední společné tři dny
a dvě noci plné děsivého očekávání věcí příštích. Nic dobrého nevěstila ani přítomnost několika příslušníků gestapa, kteří věnovali velkou pozornost lidickým dětem. Volali je s jejich matkami do vedlejší třídy, kde sepisovali nacionále, rodinné poměry a zjišťovali, zda nebyl v předchozích generacích někdo z rodiny německé národnosti. Podrobně se zajímali o prodělané nemoci, zjišťovali u dětí barvu očí a vlasů, měřili jim lebky.
Nakonec vybrali jako schopné poněmčení pouhé tři lidické děti. Šestiletou Dagmar Veselou, tříletého Václava Zelenku a dvouletou Haničku Špotovou.
V pátek 12. června 1942 večer se v tělocvičně kladenské reálky odehrála jedna
z neotřesnějších scén lidické tragédie. Odebírání dětí matkám.
A jméno obce bylo vymazáno…
Horst Böhme se na lidické návsi s velitelem pražského gestapa Geschkem dohadoval, zda se kopule kostela při požáru založeném příslušníky SD zřítí. Když se tak stalo,
s uspokojením konstatoval: „Moji muži jsou na to cvičeni.“ Celý tento postup systematického ničení Lidic byl na rozkaz K. H. Franka nafilmován, což přímo na místě řídil odborný poradce NSDAP pro filmové záležitosti Franz Treml.
Ten v Lidicích natáčel 10. a 24. června 1942 společně s Miroslavem Wagnerem dvojicí 16 mm kamer Zeiss-Ikon Movikon 16. Část natočeného materiálu, který se podařilo po válce objevit, ukazuje hořící obytná stavení a stodoly, trosky školy, kostela i lidického mlýna. V doprovodu dalších příslušníků gestapa se ruinami vypálené obce prochází viditelně dobře naladěný a smějící se šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann.
Kromě Tremlovy a Wagnerovy kamery natáčela 24. června 1942 v Lidicích i 35 mm kamera štábu Českého zvukového týdeníku Aktualita. Němci totiž zpočátku počítali
se zařazením sekvence o ničení Lidic do oficiálního filmového týdeníku. S ohledem
na mezinárodní ohlas lidického masakru k tomu však již nedošlo.
V době natáčení filmu o vyhlazení Lidic si nacisté jistě neuvědomovali, že dávají vzniknout unikátnímu dokumentu, který se jednou stane nejen hrůznou obžalobou nacismu, ale i nezpochybnitelným důkazem jejich zločinů a jako takový bude promítnut jak před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku, tak i v roce 1946
při soudním procesu s K. H. Frankem v Praze.
Po vypálení obce pokračovalo ničení Lidic silnými náložemi až do odpoledních hodin 1. července 1942. Dům za domem a usedlost za usedlostí se za ohlušujících explozí slyšitelných v širokém okolí, postupně proměňovaly v hromady sutin. Kromě Říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst – RAD) a Waffen-SS se těchto prací zúčastnila
i jednotka Wehrmachtu – ženijní rota „Morigl“ záložního ženijního praporu 14
z Weissenfelsu.
Právě na její vrub připadá největší počet zničených budov: devětaosmdesát (RAD jednatřicet, Waffen-SS třináct). Největší objem prací spojených se srovnáním obce
se zemí byl však svěřen Říšské pracovní službě (RAD), jejíž oddíly dorazily do Lidic
již 11. června 1942.
V prvním hlášení vedoucího RAD Alexandra Commichau o průběhu prací
do 3. července 1942 určeném K. H. Frankovi se uvádí, že v tomto období pracovalo na likvidaci vsi denně kolem sta příslušníků RAD.
Ti odpracovali celkem 20 tisíc pracovních hodin a v troskách ničených budov objevili mimo jiné i finanční hotovost ve výši 14 tisíc marek.
Po vyvraždění živých a ničení jejich obydlí se nacisté v Lidicích soustředili na mrtvé. Nezastavil je ani majestát smrti a obecná lidská úcta k zemřelým. Barbarsky zničili lidický hřbitov. Postupně vyplenili šedesát hrobek, sto čtyřicet velkých rodinných hrobů a na dvě stě jednotlivých hrobů. To vše mělo mít „výchovný vliv“ na příslušníky RAD.
Na kobyliském popravišti
Tragédie Lidic měla své smutné pokračování 16. června 1942, kdy bylo ve večerních hodinách na střelnici v Praze – Kobylisích popraveno dalších šestadvacet jejich obyvatel. Šlo o patnáct příslušníků rodin Horákových a Stříbrných (bratry Bohumila, Josefa, Stanislava a Štěpána Horáka s manželkami a dětmi, vdovu po Františku Horákovi se synem Václavem, zetě Bohumila Horáka – Václava Kohlíčka a Marii Stříbrnou se synem Františkem), zatčené
v Lidicích již 4. června 1942 a dále o sedm dělníků (Františka Černého, Karla Hroníka, Josefa Kácla, Václava Kadlece, Václava Kopáčka, Jaroslava Müllera a Josefa Petráka), kteří byli osudného 10. června 1942 na noční směně. Před popravčí četou stanuli společně s nimi i František Pitín, kterému
se původně podařilo uniknout, ale byl gestapem dopaden na základě udání lesního manipulanta Josefa Černého, dále Bohumil Pospíšil, který sem byl dopraven dokonce se sádrovým obvazem na noze z kladenské nemocnice, a dva nedávno patnáctiletí chlapci Josef Doležal a Josef Nerad.
Kobyliská střelnice
Josef Doležal
