DĚTI, ŠKOLA A VÁLKA
Školní fotografie dětí se svým učitelem. Takové vznikají každoročně dodnes a výjimkou nebylo ani období 2. světové války. Tento snímek je však výjimečný. Byl pořízen 2. června 1942 v Lidicích. O týden později dorazila hrůza. Z lidických dětí na této fotografii se domů vrátily pouze tři.
V ranních hodinách 15. března 1939 překročily jednotky wehrmachtu čs. hranice a zahájily okupaci Čech a Moravy. Na nárožích se vzápětí objevily tyto plakáty podepsané generálem pěchoty Johannesem Blaskowitzem.
V pátek 1. září 1939 vypukla útokem nacistického Německa na Polsko 2. světová válka. Česká společnost však již měla tou dobou svou vlastní zkušenost s nacistickou rozpínavostí. Část obyvatel ji poznala na podzim roku 1938, kdy museli v důsledku osudné mnichovské dohody opustit pohraniční oblasti Československa, ostatní se s ní seznámili po 15. březnu 1939, kdy byl zbytek republiky okupován německou armádou.
Mezi těmi, koho se válka bolestně dotkla, byli nejenom vojáci na frontách, ale i civilní obyvatelstvo v zázemí. V neposlední řadě děti. Škola se totiž měla podle přání okupantů stát především nástrojem germanizace české mládeže.
Ve středu 15. března 1939 dorazily jednotky wehrmachtu
i do hlavního města republiky. O tom, jak zde byly přivítány, nejlépe svědčí tato fotografie pořízená v centru Prahy.
V čele Protektorátu Čechy a Morava stanul jako nejvyšší představitel okupační moci říšský protektor svobodný pán Konstantin von Neurath (zde s pravicí zdviženou k nacistickému pozdravu), který do Prahy dorazil 5. dubna 1939. Při této příležitosti byla na Václavském náměstí uspořádána tato slavnostní přehlídka německé branné moci.
Snahou nacistického režimu bylo navíc snižování vzdělanosti česky mluvícího obyvatelstva, k čemuž sloužilo postupné rušení dalších a dalších českých škol i omezování počtu jejich žáků a studentů.
Součástí promyšlených akcí okupantů proti české mládeži i českému národu bylo postupné rušení vybraných středních škol a snižování počtu studentů, kteří na nich mohli studovat. V pátek 17. listopadu 1939 dokonce došlo k úplnému uzavření českých vysokých škol. Údajně na dobu tří let, ve skutečnosti až do konce 2. světové války.
Jednou z nejviditelnějších změn souvisejících s příchodem německých okupantů, bylo zavedení jízdy vpravo. Až do března 1939 se totiž v Československu jezdilo vlevo, tak jak je tomu dodnes například ve Velké Británii.
Nesmírně tragicky se odvíjely osudy židovských dětí, které byly na základě zrůdných „norimberských zákonů“ kvůli svému původu diskriminovány již od prvních týdnů okupace.
Skupina židovských spoluobčanů z Plzně hlídaná příslušníky ochranné policie (Schutzpolizei) při transportu na nádraží, odkud byli převezeni do terezínského ghetta. Své rodiče pochopitelně doprovázely i děti nejrůznějšího věku.
Ikonický snímek fotografa Jana Lukase z března 1943 zachycující Vendulku Voglovou z Prahy těsně před transportem do terezínského ghetta. Na rozdíl od mnoha jiných židovských dětí se šťastnou shodou náhod dožila konce války.
Nejdříve byly vyloučeny ze všech německých a následně i českých škol, aby jim byla v létě 1942 zcela upřena možnost jakéhokoliv vzdělávání, a to i na školách židovských, které byly tehdy z rozhodnutí okupačních úřadů zrušeny. Nakonec následoval transport do terezínského ghetta a poté cesta do Osvětimi, jež byla pro naprostou většinu z nich cestou poslední.
Mnohé školní fotografie pořízené za okupace v sobě skrývají tragické příběhy. Nejinak je tomu v případě tohoto snímku žáků buštěhradské měšťanky. Chlapec stojící první zleva ve třetí řadě je Josef Doležal z Lidic. Dne 10. června 1942 byl společně s maminkou a mladší sestrou Maruškou odvlečen do kladenské reálky. Když zde věznitelé zjistili, že mu již bylo 15 let, převezli ho na střelnici v Praze-Kobylisích, kde ho 16. června 1942 zastřelili.
Pro řadu dětí se léta války stala bojem o uchování si rodného jazyka, pro jiné i skutečného aktivního odporu proti nacistickému režimu.
Po celém protektorátu vznikaly čtenářské kluby Mladého hlasatele, které pro mnoho dětí představovaly náhradu za skautské oddíly, které okupanti v říjnu 1940 zakázali.
Na tomto snímku jsou tři chlapci z Lidic (zleva): Václav Horák, Jaroslav Kohlíček a Václav Radosta na jednom ze svých výletů. Ve středu 10. června 1942 byli všichni zastřeleni v zahradě Horákova statku.
Některé z dětí ztratily v odboji rodiče a blízké, jiné se samy staly obětí represálií okupantů a jejich krátká životní pouť se uzavřela na popravišti, či za ostnatými dráty některého z koncentračních táborů. Tak, jak se to stalo i dětem z Lidic a Ležáků.
Jak rozdílné mohly být osudy dětí v protektorátu, dokumentuje tento snímek z roku 1941. Stojící chlapec, lidický školák Míla Spal, byl zavražděn v červenci 1942 spolu s dalšími 81 lidickými dětmi v plynovém autě v Chelmnu. Jeho bratranec Vašík Zelenka (na houpacím koni) byl vybrán k poněmčení a odvlečen do Německa. Zde se ho naštěstí podařilo na počátku května 1947 nalézt a vrátil se tak ke své mamince Žofii.
Lidické děti byly mimo jiné členy místního sboru dobrovolných hasičů. Na snímku z roku 1941 je zachycena hasičská drobotina se svým tehdejším velitelem Václavem Hanfem (sedící uprostřed). Rok po pořízení této fotografie již nikdo z nich nebyl naživu. Václav Hanf byl zastřelen společně s Jaroslavem Hroníkem a Josefem Pekem 10. června 1942 v Lidicích, zbývající děti byly 2. července 1942 zavražděny v Chelmnu.
Lidická škola
Lidická škola stávala v těsném sousedství kostela sv. Martina na tzv. horní návsi. Kdysi bývala nejmodernější školou na celém buštěhradském panství a chodívaly do ní děti nejen z Lidic, ale i okolních obcí, zejména z Hřebče a Makotřas. Všichni, kdo si ji pamatovali, vzpomínají na nápis nad jejím vchodem: „Škola mé štěstí.“
Lidická škola
Z lidických dětí zachycených na snímku, se v roce 1945 domů vrátí pouze jediné, Anička Hanfová. Sedí první zleva v první řadě.
Žáci a žákyně III. třídy lidické školy vyfotografovaní na jaře 1941, tedy pouhý rok před zkázou obce. Na snímku je spolu s dětmi řídící učitel Ladislav Šimandl (stojící vpravo) a oblíbený třídní Zdeněk Petřík (sedící uprostřed).
Otisk razítka obecné školy v Lidicích s úředně předepsaným dvojjazyčným názvem.
Nedílnou součástí školního života byl i v letech okupace pravidelný sběr lesních plodů, papíru, ale i textilu a obuvi, jak je vidět z tohoto plakátu.
Lidická škola v červnu 1942
Pokud se někde objevil fotograf, upoutalo to vždy dětskou pozornost, jak o tom svědčí pózování skupiny chlapců na tomto snímku pořízeném na jaře 1942 v Lidicích. V té době před sebou hoši měli, aniž to však tušili, posledních několik týdnů života.
Poslední snímek starších žáků lidické školy z 2. června 1942. Na fotografii je opět řídící učitel Ladislav Šimandl (stojící)
a jeho kolega Zdeněk Petřík (sedící uprostřed).
Zatímco pan řídící tragédii Lidic přežil, protože měl trvalé bydliště v nedalekém Buštěhradu, Zdeněk Petřík byl zastřelen spolu s ostatními lidickými muži 10. června 1942. Z lidických dětí na fotografii, byly po válce nalezeny pouze Anička Hanfová (druhá zprava ve třetí řadě)
a Maruška Doležalová (v poslední řadě třetí zleva). Zbytek dětí byl nacisty zavražděn.
Vypálená budova lidické školy a za ní požárem zničený barokní kostel sv. Martina.
Součástí msty za provedený atentát byl i zločin spáchaný nacisty na Lidicích. V úterý 9. června 1942 večer byly Lidice obklíčeny, muži odvedeni do Horákova statku a matky spolu s dětmi do budovy školy, odkud byly odvezeny do tělocvičny kladenské reálky. Krátce poté začaly skupiny žhářů zapalovat domy v obci. Požár se nevyhnul ani lidické škole.