Lidice. Starobylá, malebná česká ves, které vévodil kostel sv. Martina. Milovaný domov sto pěti lidických dětí, jejichž osudy 10. června 1942
krutě změnilo nacistické běsnění.
V roce 1824 byla v Lidicích postavena tato na svou dobu velice moderní škola, nad jejímž vchodem se skvěl nápis „Škola mé štěstí“.
Každoročně se počátkem září rozezněla dětským hlaholem a smíchem. Naposledy v úterý 9. června 1942.
Ve Sboru dobrovolných hasičů nepůsobili v Lidicích zdaleka jen dospělí, ale i děti, jak o tom svědčí tato fotografie hasičského dorostu pořízená v roce 1934.
Poslední školní fotografie devětadvaceti dětí I. třídy lidické školy s řídícím učitelem Ladislavem Šimandlem pořízená 2. června 1942.
Malá Hanička Špotová ve starých Lidicích. V době pořízení této fotografie nikdo netušil, že bude krátce poté odvlečena do Německa a uplyne dlouhých pět let, než se bude moci opět obejmout se svojí maminkou Josefou.
Malý Ivan Žid se svým pejskem na zápraží rodného domku. Od okamžiku,
kdy se za ním zavřou v Chelmnu dveře plynového auta, ho dělí pouhý rok.
V odvetu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha nařídil Adolf Hitler provést v Lidicích následující: všechny dospělé muže zastřelit, ženy umístit na doživotí do koncentračního tábora, děti, které je možné poněmčit, dát do rodin SS v Říši, zbytek vychovat jinak.
Obec úplně vypálit, srovnat se zemí a její jméno vymazat. Bestiální akce byla zahájena 10. června 1942.
Typický snímek do nacistického rodinného alba. Trojice příslušníků Schutzpolizei
na dvoře Horákova statku, který se stal ústředním místem tragédie.
Zde byli před popravou drženi lidičtí muži.
Posledním místem pobytu žen a dětí ve vsi se stala lidická škola přeměněná dočasně na věznici. Mezi pátou a šestou hodinou ranní před ni předjela nákladní auta, která odvezla ženy s dětmi do Kladna. Při projíždění kolem Horákova statku zahlédly některé z nich ve dvoře desítky shromážděných mužů. Netušily, že je to naposledy.
Stotřiasedmdesát lidických mučedníků zavražděných 10. června 1942.
Na Kladně byly ženy spolu s dětmi uvězněny v tělocvičně tamního reálného gymnázia. Zde prožily na holé zemi posypané trochou slámy poslední společné tři dny a dvě noci plné děsivého očekávání věcí příštích.
V pátek 12. června 1942 večer se v tělocvičně kladenského reálného gymnázia odehrála jedna z neotřesnějších scén lidické tragédie. Násilné odebrání dětí matkám. Děti poté dostaly na krk cedulku se jménem a evidenčním číslem
a následně byly autobusy odvezeny do Lovosic.
Na Kladně byli jako schopné poněmčení vybrány tři lidické děti – šestiletá Dagmar Veselá, tříletý Václav Zelenka a dvouletá Hanička Špotová. Dvě posledně jmenované zachycuje tento vzácný snímek ze starých Lidic.
Lidická tragédie měla smutné pokračování 16. června 1942, kdy bylo na kobyliské střelnici popraveno dalších šestadvacet jejich obyvatel.
Mezi nimi i Josef Doležal a Josef Nerad, u nichž se při kontrole osobních dat v kladenské reálce zjistilo, že o několik dnů překročili patnáct let, což byl věk od kterého byli lidičtí muži vražděni zastřelením.
Transport 88 lidických dětí byl z Lovosic odeslán vlakem do Lodže, kam dorazil
13. června 1942. Zde byl umístěn do tábora sídlícího v komplexu bývalé textilní továrny v Gneisenaustraße 41 (na snímku z roku 2005). Jejich příjezd předznamenával telegram končící slovy: „…děti s sebou vezou jen to, co mají na sobě. Nějaká zvláštní péče není žádoucí.“
V lodžském táboře dostávaly děti málo jídla a několik miminek, o která se starala starší děvčata, stále plakalo hlady. Děti spaly na holé zemi, trpěly nedostatkem hygieny
a nemocemi. Na rozkaz velitelství tábora jim nebyla poskytována lékařská péče.
Krátce po příjezdu bylo k poněmčení vybráno náhodně dalších sedm lidických dětí: šest děvčat (Marie Doležalová, Emilie Frejová, Anna Hanfová, Marie Hanfová, Eva Kubíková, Věra Vokatá) a jeden chlapec – Václav Hanf. Toho se podařilo jeho sestrám zachránit tím, že si ho vyplakaly.
Ve čtvrtek 2. července 1942 bylo zbývajících 81 lidických dětí předáno v Lodži místní úřadovně gestapa, která je nechala převézt do sedmdesát kilometrů vzdáleného vyhlazovacího tábora v Chelmnu nad Nerrem. Zde byly ještě téhož dne zavražděny
v pojízdné plynové komoře.
Popel deseti tisíců obětí, které byly v Chelmnu zavražděny, byl vysypáván do tohoto lesa v bezprostřední blízkosti tábora.
První nacistický vyhlazovací tábor vybudovaný v lesích poblíž Chelmna nesl oficiálně označení „Sonderkommando Kulmhof“.
Od ledna 1942 do března 1943 v něm bylo ve třech pojízdných plynových komorách zavražděno na 320 000 lidí, tedy téměř tisíc denně.
V budově kladenské reálky zůstaly po odjezdu žen a dětí Anna Kohlíčková, Marie Hanžlová, Žofie Pešková a Marie Müllerová, které se nalézaly ve vysokém stupni těhotenství. Jejich cesta skončila v nacistickém ústavu v Dykově ulici 20 na pražských Vinohradech (na snímku z roku 2003), kde postupně porodily. Poté byly lstí odděleny od dětí a odeslány za ostatními do koncentračního tábora Ravensbrück. Narozené děti byly pod německými jmény předány do nalezince na Karlově, kde s výjimkou Věry Müllerové, která byla po válce nalezena, zemřely. Do Dykovy ulice dorazily
13. října 1942 z koncentračního tábora i další dvě lidické ženy – Anna Korecká a Anna Straková, u nichž bylo dodatečně zjištěno, že jsou těhotné. Obě porodily zdravé děti, ale po válce se podařilo nalézt jen malého Jaroslava paní Korecké. Přímo v Ravensbrücku porodila navíc 28. října 1942 své desáté dítě Františka Hroníková. Chlapeček však byl ihned poté dozorkyněmi zavražděn.
Anna Horáková, provdaná Kohlíčková, byla v době tragédie v devátém měsíci těhotenství. Její manžel Václav i otec s maminkou byli zastřeleni 16. června 1942
v Kobylisích. Dceruška Věnceslava, kterou porodila tři dny poté jako prvního lidického pohrobka, zemřela podle německé dokumentace 1. září 1942.
Vzácný snímek Haničky Špotové, pořízený tajně 5. července 1942 v okně budovy nalezince u Karlova náměstí v Praze, kde byla držena společně s Václavem Zelenkou. Dáše Veselé, jež zde byla zpočátku s nimi, byla schopnost poněmčení upřena. Byla proto odeslána do Chelmna a tam zavražděna společně s dětmi z Ležáků.
Sedm dětí, které v Lodži vybrali k poněmčení, bylo z tábora v Gneisenaustraße 41 dopraveno do tábora Hlavního rasového a osídlovacího úřadu v lodžské Sporné ulici 71 (na snímku z roku 2005). Zde byly vykoupány, odvšiveny, dostaly oblečení a jídlo.
Z Lodže bylo sedm lidických dětí převezeno do dětského domova v Puščikuvu (Puschkau) u Poznaně, kde se setkaly s Václavem Zelenkou a Hanou Špotovou, kteří sem přijeli z Prahy již o několik týdnů dříve. Děti zde byly vychovávány v ryze německém prostředí a duchu. I k dorozumívání musely používat výhradně němčinu. Promluvil-li někdo česky, byl za to potrestán.
Do dětského domova v Puščikuvku přicházely německé manželské páry a vybíraly si zde děti k osvojení. Postupem času byla do rodin rozdělena všechna lidická děvčata včetně nejmenší Haničky Špotové.
Václav Zelenka a Václav Hanf byli z Puščikuva posláni do tábora v Oberweisu v Alpách. Zatímco Václav Zelenka byl v únoru 1945 umístěn do rodiny manželů Wagnerových v Drážďanech (kde vzápětí zažil kobercový nálet na město), Václav Hanf byl jako obtížně převychovatelný poslán
do trestného tábora v Maria-Schmoll.
Vlastní cestou se ubíraly osudy sedmi lidických dětí, kterým v době vyhlazení obce dosud nebyl jeden rok. Šlo o Františka Černého, Veroniku Hanfovou (na snímku), Pavla Horešovského, Josefa Minaříka, Jiřího Müllera, Libuši Müllerovou a Jiřího Pitína. Děti zpočátku pobývaly v nalezinci na Karlově, odkud byly převezeny
do budovy techniky v Resslově ulici a nakonec do německého dětského domova
v Krči. Zde se, s výjimkou Františka Černého, který zemřel již 2. července 1942, dožily konce války.
Fotografie čtveřice lidických dětí pořízená tajně v Resslově ulici příbuznými Veroniky Hanfové. Na snímku jsou (zleva doprava) Josef Minařík (zakrytý), Libuše Müllerová, Veronika Hanfová a Jiří Pitín.
Trojice českých zdravotních sester, které se v Krči staraly o lidické děti a s nasazením vlastního života jim umožňovaly kontakt s příbuznými (uprostřed Miluše Steinová-Hemelíková).
Verunka Hanfová v Krči.
Skupina dětí držená nacisty v krčském nalezinci. Na snímku z 8. května 1945 je i několik lidických dětí – zcela vpravo stojí Jiříček Pitín.
Na počátku června 1945 se vrátilo do Československa z koncentračního tábora Ravensbrück 143 lidických žen. Šest desítek dalších bylo však nacisty zavražděno. Mezi nimi i maminky několika dětí, jimž se podařilo přežít tragédii Lidic.
Na závěr tryzny konané 10. června 1945 se Anna Hroníková obrátila na přítomné
se zoufalou prosbou: „Pomozte nám najít naše děti. Bez nich by život nebyl životem!“ Rozsáhlé pátrání, které se rozeběhlo v následujících letech, však bylo úspěšné jen z velmi malé části. Nalezeno bylo pouze 17 dětí ze 105. Zbývajících osmaosmdesát (!) nacisté zavraždili.
Malý Jiříček Pitín vyrůstal po osvobození u své tety v Praze. Nacisté mu zavraždili oba rodiče, babičku i starší sestru Marušku.
Ve čtvrtek 8. srpna 1946 se v krčské nemocnici setkala se svojí maminkou Maruška Doležalová. Toto šťastné setkání však mělo tragický konec. Paní Alžběta Doležalová totiž zemřela na následky věznění v koncentračním táboře o pouhé čtyři měsíce později.
Několik lidických dětí v červenci 1947: (v první řadě) Hanička Špotová, neidentifikovaná dívenka, malá Maruška Jarošová – jedno z prvních po válce narozených lidických dětí – a Věra Müllerová. Za nimi stojí Emilka Frejová, paní Květoslava Hroníková, Věra Vokatá a Václav Zelenka.
Jako první se po válce do Lidic vrátilo šest dětí z krčského nalezince a Evička Kubíková, která se po vyhlazení obce dostala do rodiny své tety žijící v Německu. V září 1945 z Německa přijela Anička Hanfová a díky její podrobné výpovědi se podařilo v říjnu 1945 nalézt v Dessau její sestru Marii,
v prosinci 1945 v Rakousku bratra Václava, v březnu 1946 v Sassnitz na Rujaně Emilku Frejovou a v srpnu 1946 Marušku Doležalovou, která žila
v Boizenburgu v Meklenbursku. V květnu 1946 byla v české rodině na Zbraslavi objevena Věra Müllerová a později ve Stránčicích Jaroslav Korecký.
V září 1946 do republiky přijela Věra Vokatá, v březnu 1947 byla v Hanau objevena Hanička Špotová a v květnu 1947 se vrátil Václav Zelenka.
Bohužel jako poslední. Na tomto tablu s portrétními fotografiemi lidických dětí věnovaných armádě, Hradní stráži a Vojenské kanceláři prezidenta republiky dosud chybí Jaroslav Korecký, objevený později.
Na této fotografii z roku 1947 pořízené v kladenských Kročehlavech, kde po válce bydlely lidické ženy se svými dětmi, je zachyceno pět nalezených dětí z Lidic (zleva): Václav Zelenka, Věra Vokatá, Marie Doležalová, Marie Hanfová a její bratr Václav Hanf.
Lidické děti při vyřizování dokladů na kladenském městském úřadě.
Symbolem poválečného zúčtování s válečnými zločinci se stal Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku. V březnu 1947 zde v jednom z následných procesů svědčily
i dvě ze zachráněných lidických dětí – Marie Hanfová (uprostřed) a Marie Doležalová
Po skončení druhé světové války žil v Kročehlavech se svojí anglickou manželkou Winifred a syny Josefem a Václavem (na snímku) i major letectva Josef Horák, lidický rodák.
Prázdninový snímek skupiny žen a dětí. Nebýt toho, že lidé na fotografii pocházejí
z Lidic, šlo by o tuctovou fotografii, jakých při podobných příležitostech vznikají stovky. Při vědomí toho, čím si museli lidé na snímku projít, však člověka dodnes mrazí.
Jeden z prvních prázdninových pobytů občanů Lidic se konal v červenci 1947 na Čeladné v Beskydech. Zúčastnily se ho i nalezené lidické děti (zleva) Václav Hanf, Věra Vokatá, Václav Zelenka, Veronika Hanfová, Věra Müllerová a Hanička Špotová.
Ještě jeden „beskydský“ snímek lidických dětí z roku 1947 (zleva) Veronika Hanfová, Věra Müllerová, Hanička Špotová a Václav Zelenka.
S přibývajícími měsíci a lety se život mnoha lidických žen začal alespoň částečně vracet do normálních kolejí. Zcela vrátit se však nikdy nemohl.
Hrůza, která se v Lidicích odehrála a smrt 340 jejich obyvatel, byla i s velkým časovým odstupem příliš živá. Přesto se lidické ženy naučily opět smát.
Ony i děti, které se vrátily.
Po válce bylo rozhodnuto, že každá lidická žena a každé lidické dítě, které se vrátilo domů jako úplný sirotek, dostane v nových Lidicích rodinný domek. Na Vánoce roku 1949 byly obyvatelům Lidic předány první z nich. Některé z lidických žen se opět provdaly a v Lidicích, které měly podle plánů nacistů navždy zmizet z povrchu země, se začal opět ozývat bezstarostný dětský smích.
Neodmyslitelnou součástí pietního území v Lidicích je „Památník dětských obětí války“, sousoší 82 lidických dětí (42 dívek a 40 chlapců) ve věku od jednoho
do 16 let zavražděných v létě 1942 v Chelmnu. Při pohledu na dětské postavičky semknuté v úzkosti do bezbranného houfu se člověk neubrání dojetí. Zároveň se zdráhá uvěřit, že takto rozsáhlý památník může být dílem jediného člověka – akademické sochařky Marie Uchytilové.
Na pomníku lidických dětí začala Marie Uchytilová pracovat v listopadu 1969.
Úkol, který tím na sebe vzala, byl takřka nadlidský. Vytvořit dvaaosmdesát dětských soch v nadživotní velikosti jí trvalo dvě desetiletí naplněných každodenní tvrdou prací.
Desetitisíce hodin bez odpočinku, bez chvilky volna, bez oddechu. S každou dokončovanou sochou sochařka vždy znovu a znovu prožívala její osud i děsivou smrt.
Dny, měsíce, roky. Od ranních hodin do hluboké noci. Často bez spánku, jídla, odpočinku.
Ateliér Marie Uchytilové navštívily desetitisíce lidí z celého světa. Spontánně se začaly sbírat finanční prostředky na realizaci Památníku, který již tehdy oslovoval každého, kdo se s ním setkal. Přesto závist a nepochopení realizaci pomníku neustále odsouvaly. V březnu 1989 autorka dílo v sádře konečně dokončila, avšak z vybraných finančních darů nikdy nic nedostala. Bohužel právě krátce poté nečekaně umírá.
Po autorčině smrti začali její nejbližší bojovat o odlití Památníku do bronzu, což se nakonec díky významným finančním darům z České republiky
i ze zahraničí, postupně podařilo. V roce 2000 bylo v Lidicích odhaleno posledních sedm dětských postav. Tím se konečně naplnila slova autorky, která pronesla při dokončení poslední sochy na jaře roku 1989: „Vracím ve jménu míru 82 dětí národa na jejich rodnou pláň jako varující symbol miliónů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva.“