OHLASY LIDICKÉ TRAGÉDIE VE SVĚTĚ

Autor: PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA

Oficiální zpráva o lidickém zločinu otřásla celým civilizovaným světem. Nacisté sice do té doby podobným, či ještě zvrhlejiším způsobem vyhladili desítky vesnic na území tehdejšího Sovětského svazu, nikdy to však nebylo v zázemí a nikdy spáchání takového hrůzného činu nezveřejňovali. Systematicky naplánované a chladně provedené vyhlazení Lidic svou zrůdností nenechalo v klidu nikoho kdo se o tom dozvěděl.

Typický nacistický snímek do rodinného alba. Trojice příslušníků Schutzpolizei na dvoře vypáleného Horákova statku, jenž se stal úředním místem tragédie Právě zde byly drženi lidičtí muži před popravou.

Stotřiasedmdesát lidických mučedníků na improvizovaném popravišti v zahradě Horákova Statku. Mezi popravenými byli i chlapci, kteří ještě ani zdaleka nedosáhli plnoletosti. Josefu Hroníkovi dokonce nebylo ani patnáct (!). Již onoho osudného 10. června 1942 vraždili nacisté v Lidicích dtí…

Zatímco v Horákově statku pokračovalo popravování mužů, příslušníci gestapa začali postupně polévat domy benzínem a zapalovat je. Několik skupin žhářů postupovalo ze všech stran směrem do středu vsi (pohled na vypálené Lidice 11. června 1942).

Po vypálení obce pokračovalo ničení Lidic silnými náložemi až do odpoledních hodin 1. července 1942. Dům za domem a usedlost za usedlostí se za ohlušujících explozí slyšitelných v širokém okolí, postupně proměňovaly v hromady sutin.

Srovnání Lidic se zemí bylo dokonale naplánováno a také dokonale provedeno. Vymazat Lidice z paměti světa se však nacistům nepodařilo…

Kromě Říšské pracovní služby (RAD) a Waffen-SS se do ničení Lidic zapojila i jednotka Wehrmachtu — ženijní rota “Morigl” záložního ženijního praporu 14 z Weissenfelsu. Právě na její vrub připadl největší počet zničených budov: devětaosmdesát.

Z rozkazu Adolfa Hitlera byly lidické ženy odeslány do koncentračního tábora, a to na doživotí! Z 203 lidických žen se jich po válce vrátilo 143. Šest žen z rodin Horákových, a paní Stříbrná, bylo popraveno 16. června 1942 s dalšími 19 lidickými muži v Kobylisích, 50 zahynulo v koncentračním táboře, či bylo zavražděno v plynových komorách a tři přišly o život na pochodu smrti na jaře 1945. Lidická tragédie si tak vedle životů 192 mužů vyžádala i životy šedesáti žen.

Mezi prvními zareagoval v zahraničí na tragédii Lidic americký malíř a karikaturista William Gropper. Jeho ilustrace se však zdály americkému Úřadu pro válečné informace příliš “groteskní”, a proto je odmítl publikovat. Svou cestu k lidem si však přesto našly (nápis nad bránou hlásá: „…a děti byly svěřeny patřičným výchovným ústavům.“). Skutečnost však byla ještě mnohem děsivější, než si kdokoliv dokázal představit. Po válce bylo ze 105 lidických dětí nalezeno pouze 17! Zbývajících osmaosmdesát nacisté zavraždili.

Nacistický “nadčlověk” v podání amerického malíře a karikaturisty Williama Groppera.

Lidice budou žít!

Současně se zprávou označení Lidic vznikla myšlenka na jejich znovuvybudování, která nalezla mimořádný ohlas mezi britskými horníky. Nejvýznamnějším hnutím se za války stal právě to jimi organizované, jež dostalo název “Lidice shalll live!” (Lidice budou žít!).

Mimořádný význam měly zprávy o atentátu na Reinharda Heydricha a následném vyvraždění Lidic a Ležáků na mezinárodní postavení Československa a jeho exilové vlády v čele s prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem (na snímku). Necelé dva měsíce po lidickém zločinu obdržel 5. srpna 1942 čs. ministr zahraničních věcí Jan Masaryk dopis svého britského kolegy Anthonyho Edena, jenž ho ujistil o tom, že Velká Británie necítí být vázána dohodami uzavřenými s Německem v roce 1938. Teprve tímto aktem uznala Velká Británie neplatnost Mnichovské dohody.

Celostátní konference britské Hornické federace v Blackpoolu v létě 1942 jednohlasně odsouhlasila, aby se horníci z Velké Británie obrátili na horníky protifašistického světa s výzvou založit fond na stavbu nových Lidic,, jejichž součástí měl být i Vědecký ústav pro studium bezpečnosti práce v dole. Ustavující schůze hnutí se konala 6. září 1942 v Stoke on Trent

V následujících měsících se v pořádaných sbírkách začaly shromažďovat finanční prostředky na stavbu nové obce. Penězi přispívali jak prostí horníci, kteří dobrovolně věnovali část své mzdy, tak i britští dělníci, kteří se rovněž rozhodli cíl hnutí podpořit.

Na nové Lidice často přispívali i lidé, kteří sami bydleli v troskách domů zničených nacistickým letectvem a v boji s nacismem ztratili některé ze svých blízkých. Výbor „Lidice lives“ (Lidice žijí), jehož členy byly významné světové osobnosti, vyvíjel od září 1942 svou činnost v USA.

V září 1942 hlídkoval nadporučík Josef Horák pocházející z Lidic se svým Wellingtonem nad Biskajským zálivem, když se ozvala základna 311. čs. perutě RAF v Talbenny: „Narodil se ti syn, první svobodný občan Lidic.“ Malému Vašíkovi byl za kmotra ministr zahraničí Jan Masaryk a na slavnosti nechyběl ani velitel našich letců ve Velké Británii generál Karel Janoušek. Jeden z blahopřejných telegramů zaslali i britští horníci.

Ve věci propagace Lidic se v letech druhé světové války výrazně angažovala i manželka čs. prezidenta, pani Hana Benešová.

Dopis Anthonyho Edena Janu Masarykovi z 5. srpna 1942 obsahující britské ujištění o neplatnosti mnichovské dohody.

K výše uvedenému britskému kroku se 29. září 1942 připojila i Francie, která byla dalším ze signatářů ostudného mnichovského ujednání ze září 1938 a ústy předsedy Francouzského národního výboru v Londýně generála Charlese de Gaulla prohlásila mnichovskou dohodu za nulitní od samého počátku (na fotografii je zachycen čs. ministr zahraničních věcí Jan Masaryk v okamžiku signování francouzského prohlášení).

Britským a francouzským prohlášením z Iéta 1942 byly po čtyřech letech konečně završeny snahy dr. Edvarda Beneše o oduznání Mnichova ze strany našich západních spojenců. Appeasement konečně skončil. Nejen Lidice, ale i Československo budou znovu žít!

Za Lidice!

Politické tragédii si již nikdo nedovolil zpochybňovat Československo jako významnou součást protinacistické koalice.

Obrovský ohlas měla tragédie Lidic i mezi příslušníky čs. zahraničí armády, a to bez ohledu na to, zda bojovali na východní či západní frontě (na snímku je prezident republiky dr. Edvard Beneš na inspekci 1. čs. samostatné brigády ve Velké Británii).

Letouny 311. čs. bombardovací peruti RAF, u níž konali službu lidičtí letci Josef Horák a Josef Stříbrný, svrhly 25. června 1942 na Brémy bomby s nápisem “Za Lidice”.

Velký význam měli pro propagaci Lidic i výstavy, které pořádali příslušníci čs. armády ve Velké Británii. Na jednu z nich, pod názvem “Váš československý spojenec”, zval tento plakát. Za povšimnutí stojí skutečnost, že usmívající se voják, který se na něm objevil, je Jan Hrubý, jeden z parašutistů, kteří společně s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem padl 18. června 1942 při obraně pravoslavného chrámu v Resslově ulici.

Konání podobných propagačních výstav anoa přednášek byla ve Velké Británii ze strany nejvyšších čs. představitelů připisovaná velká důležitost, o čemž ostatně svědčí přítomnost ministra zahraničí Jana Masaryka a ministra národní obrany gen. Sergeje Ingra na jejím zahájení.

Lidická tragédie měla velkou odezvu i u příslušníků naší jednotky na Středním Východě (na snímku). Svůj podíl na tom měla i skutečnost, že ve štábu Čs. pěšího praporu 11 – Východního, a to jako jeden z blízký spolupracovníků jeho velitele podplukovníka Karla Klapálka, konal službu rodák z Lidic Karel Radvanovský.

Příslušníci 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, uspořádali v únoru 1943 finanční sbírku, z jejíhož výtěžku byly zakoupeny dva střední tanky T-34, které dostaly jména “Lidice” a “Ležáky”. První z nich je vidět na této fotografii. Na snímku před ním pózuje Josef Buršík, jeden z hrstky Čechoslováků, kteří byli za hrdinství vyznamenání Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR.

K “Lidicím” a “Ležákům” později přibyl i tank “Jánošík”.

Jméno “Lidice” obdržel i jeden z tanku Cromwell, sloužících u Československé obrněné brigády ve Velké Británii (na snímku je vidět tanky tohoto typu při útoku na německá postavení u severofrancouzského Dunkerque v říjnu 1944)

Pamatuj na Lidice!

Obrovskou odezvu měl lidický zločin zejména na americkém kontinentě. Ministr námořnictva USA William F. Knox již 13. června 1942 prohlásil: “Zeptají-li se nás příští generace proč jsme bojovali v této válce, budeme jim vypravovat o Lidicích..” Tento plakát výtvarníka Bena Shahna, s textem oficiální nacistické zprávy o lidickém zločinu, vydal americký Úřad pro válečné informace.

Vyvraždění Lidic se stalo pro Spojené státy srovnatelným symbolem nutnosti boje proti nacismu, jakým byl zákeřný japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941.

 Propagační nálepky vydané v letech druhé světové války v USA a vybízející k nákupu válečných obligací používaly velice často jméno Lidic, jak o tom svědčí tento aršík. Heslo “Remember Pearl Harbor and Lidice!” (“Pamatuj na Pearl Harbor a Lidice!”) se stalo symbolem, jenž znal prakticky každý obyvatel severoamerického kontinentu.

V neděli 12. července 1942 se městečko Stern Park Garden ve státě Illinois přejmenovalo na Lidice a jeho příklad později následovala i další města a obce v různých místech světa.

Pohlednice “Stern Park Garden-Lidice” s příležitostným razítkem 12. července 1942.

Obyvatelé “Stern Park Garden- Lidice” pozdravil alespoň na dálku svým poselstvím americký prezident Franklin D. Roosevelt.

Obálka s obrázkem pomníku, který byl ve městečku “Stern Park Garden-Lidice” odhalen při příležitosti jejich přejmenování.

Velký podíl na šíření památky Lidic měli v USA i Kanadě naši krajané, který úzce spolupracovali s představiteli čs. zastupitelských úřadů. Jedním z těch, kdo v tomto směru neúnavně působil na severoamerickou veřejnost byl i plukovník generálního štábu Karel Lukas (uprostřed), bývalý náčiní štábu 1. čs. samostatné brigády ve Velké Británii.

Během druhé světové války byly ve Spojených státech vydány desítky příležitostných obálek i poštovních razítek s lidickou tématikou.

Lidice ve světě

Mimořádná byla odezva lidického zločinu v Latinské Americe. Po Lidicích byla pojmenovávána města, ulice, náměstí i parky. Rodiče dávali křestní jméno Lidice svým dcerám. V neděli 30. srpna 1942 si ke svému původnímu názvu připojila jméno Lidice rovněž vesnice San Jerónimo – Lidice, jež je nyní součástí hlavního města Spojených států mexických.

Malé obyvatelky mexických Lidic.

Pomník věnovaný Lidicím v létě 1942 slavnostně odhalili ve městě Callao v Peru.

V červnu 1943 vydala peruánská pošta příležitostnou obálku a poštovní razítko připomínající první výročí lidické tragédie.
 

Na Lidice byla krátce po tragédii přejmenována i brazilská obec Villa Parada

Jedním z prvních pomníků věnovaných Lidicím se stal ten v centru kubánského hlavního města – Havany.

Pomník středočeským Lidicím stojí od druhé světové války i v Montevideu v Uruguayi.

O tom, že je vzpomínka na Lidice ve světě dosud živá, svědčí i tato příležitostná obálka s poštovní známkou a razítkem vydaná na Marshallových ostrovech v červnu 1992 při příležitosti 50. výročí lidického zločinu.

Umělci a Lidice

Na hrůzné události v Lidicích zareagoval brzy po tragédii světový film. Jako první vznikl hraný snímek “Odmítáme zemřít” (We Refuse to Die), který měl premiéru již 29. října 1942. Díky úspěchu, s jakým se u diváků setkal, se jeho námět dokonce pod názvem “Nesmrtelné Lidice” dočkal rozhlasové adaptace. Pravděpodobně nejpůsobivějším filmem o vyhlazení Lidic se však stal film “Tichá ves” (The Silent Village) režiséra Humphreyho Jenningse, uvedený do kin v roce 1943 britskou společností Crown Unit Film.

Humphrey Jennings odjel v září 1942 na doporučení přátel do waleské hornické vsi Cwmgiedd, kde místní obyvatele seznámil se svým přáním natočit film o Lidicích a požádal je, aby jejich vesnice hrála zničenou českou obec. Obyvatelé Cwmgieddu jeho myšlenku přijali a plně se zapojili do přípravy filmu. Horníci se tak vžili do svých rolí, že se díky jejich hereckým výkonům na plátně vytrácí dělící linie mezi tím, co je skutečnost a co fikce. Účinek na diváka je díky tomu mimořádný.

Držíce se za ruce, jsou děti z Cwmgieddu-Lidic odváženy do neznáma. Pryč od svých matek a otců, pryč od domova…

Scéna z “Tiché vsi” zachycující hromadnou popravu. U zdi obecního hřbitova stojí všichni muži a před kulomety vrahů začínají zpívat píseň “Země mých otců, země svobodná” (The Land of my Fathers, the Land of the Free).

Jedním z filmů, který byl o lidické tragédii natočen ještě za druhé světové války byl i americký film “Hangman also Die” (Kat rovněž umírá). Jeho umělecká úroveň však byla ve srovnání s “Tichou vsi” mizivá a film neobstojí ani po faktografické stránce (na snímku z něj se právě Reinhard Heydrich chystá zastřelit lidického faráře Josefa Štemberku…)

Světovou proslulost získala báseň americké autorky Edny St. Vincent Millay “Vražda Lidic” (The Murder of Lidice), která byla poprvé publikována 19. října 1942 na stránkách časopisu Life .

Když byla v roce 1981 americkou poštou vydána známka s portrétem Edny St. Vincent Millay, nemohla na jedné z obálek prvního dne chybět ani “Vražda Lidic”.

Tématice Lidic se věnovali i hudebníci. Jedno ze svých děl věnoval Lidicím i vynikající český skladatel Bohuslav Martinů.

Část literárních děl a básní vzniklých k poctě Lidic obsahuje tato útlá knížka “Lidice”. Ani v ní nemůže báseň “Vražda Lidic” chybět.

Neodmyslitelnou součásti pietního území v Lidicích se stal v devadesátých letech dvacátého století i v celosvětovém měřítku ojedinělý “Památník dětských oběti války”, který tvoří sousoší 82 lidických děti (42 dívek a 40 chlapců) ve věku od jednoho roku do 16 let zavražděných nacisty v červenci 1942 ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Autorkou unikátního pomníku je akademická sochařka Marie Uchytilová.

Lidice v soudních síních

Symbolem poválečného zúčtování s válečnými zločinci se stal Mezinárodní
vojenský tribunál v Norimberku. Kniha „Československo a Norimberský proces“,
vydaná v roce 1946 Ministerstvem informací v Praze, obsahovala i řadu dokumentů
týkajících se lidického zločinu.

Konec druhé světové války s sebou přinesl požadavek na potrestání těch, kdo zavinili nezměrné utrpení a smrt miliónů lidí na celém světě. Před Mezinárodním vojenským tribunálem, který zasedal v Norimberku od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 stanulo 24 válečných zločinců, z nichž bylo 11 odsouzeno k trestu smrti a 16.října 1946 popraveno (s výjimkou Hermanna Göringa, který spáchal sebevraždu).

Plukovník justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer, československý vyslanec a zplnomocněný ministr v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. Po druhé světové válce vedoucí československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku.

V průběhu jednání Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku několikrát zaznělo jméno Lidic, jejichž vyhlazení bylo nazváno „jedním ze zločinů, které nikdy nevymizí z paměti lidstva“. Šokovaným přítomným byl rovněž promítnut film, který nacisté o zničení obce natočili. Jeho součástí byl i tento záběr zastřeleného lidického pejska.

Většina nacistů, kteří se podíleli na vyvraždění Lidic, stanula po válce před československými soudy, kde se museli zodpovídat ze svých zločinů. Byl mezi nimi i bývalý SS-Obergruppenführer K. H. Frank. Na snímku je zachycen při prvním výslechu prováděném (dosud v americkém zajetí) plukovníkem JUDr. Bohuslavem Ečerem.

SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank s americkým strážným, krátce před svým vydáním do Československa.

Bezprostředně po příletu do Prahy byl K. H. Frank postaven před Mimořádný lidový soud, který ho odsoudil k trestu smrti.

Soudního projednávání Frankova případu se v Praze jako svědkyně obžaloby několikrát zúčastnily i lidické ženy.

Veřejná poprava K. H. Franka se uskutečnila na nádvoří pankrácké věznice v Praze 22. května 1946 ve 13,30. Při příležitosti exekuce byla v USA dokonce vydána příležitostná poštovní obálka.

Na jaře 1947 stanuli před Mimořádným lidovým soudem v Praze i příslušníci kladenského gestapa, v čele se svým bývalým šéfem Haraldem Wiesmannem, kteří sehráli klíčovou roli ve vyvraždēní Lidic. Šest z nich bylo odsouzeno k trestu smrti a 24. dubna 1947 popraveno, zbývající strávili dlouhá léta ve vězení.

Necelý měsíc po skončení druhé světové války – 3. června 1945 – odhalili u hromadného hrobu lidických mužů vojáci Rudé armády pomník s následujícím textem: „Lidickým občanům – obětem německo-fašistických okupantů od rudoarmějců, seržantů a důstojníků jednotky Hrdiny Sovětského svazu plukovníka Pankova.“

V neděli 10. června 1945, v den třetího výročí vyhlazení Lidic, prvního v osvobozeném Československu, se na místě, kde obec stávala, uskutečnila celonárodní tryzna. Té se vedle desetitisíců občanů z celé republiky zúčastnil i prezident dr. Edvard Beneš s manželkou Hanou (na snímku u hromadného hrobu 173 lidických mučedníků).

V neděli 10. června 1945, v den třetího výročí vyhlazení Lidic, prvního v osvobozeném Československu, se na místě, kde obec stávala, uskutečnila celonárodní tryzna. Té se vedle desetitisíců občanů z celé republiky zúčastnil i prezident dr. Edvard Beneš s manželkou Hanou (na snímku u hromadného hrobu 173 lidických mučedníků).

Pohled na údolí, kde kdysi stávaly Lidice, v den celonárodní tryzny 10. června 1945.

Mezi zahraničními návštěvníky, kteří po skončení druhé světové války do Lidic zavítali, nemohli chybět zástupci britského hnutí „Lidice shall live“. Jejich delegaci vedenou dr. Barnettem Strossem (v brýlích uprostřed) zde osobně prováděl major letectva Josef Horák z Lidic.

Pamětní obálka vydaná v červnu 1946 při příležitosti čtvrtého výročí vyhlazení Lidic.

V červnu 1947 přivezli zástupci britského hnutí „Lidice shall live“ do Lidic finanční prostředky, které ve prospěch Lidic získali.

Pamětní obálka Československé pošty vydaná při příležitosti 5. výročí lidické tragédie v červnu 1947.

Po válce bylo rozhodnuto, že každá lidická žena a každé lidické dítě dostane v nových Lidicích rodinný domek. V roce 1947 vyrostly nedaleko bývalých Lidic přízemní ubikace jako zázemí pro dělníky a v květnu následujícího roku bylo budování rodinných domků zahájeno.

Přes obrovské potíže plynoucí z nedostatku stavebního materiálu, se na vánoce 1949 do Lidic nastěhovaly první ženy. Zbývající domky vyrůstaly postupně v letech následujících. Území starých a nových Lidic navzájem propojil „Sad přátelství a míru“, který vznikl z iniciativy dr. Barnetta Strosse. V sadu kvetou růže z celého světa a právě růže se proto stala symbolem nových Lidic.

Obnovené Lidice brzy navázaly spolupráci s dalšími podobně postiženými městy a obcemi. V roce 1962 Lidice navštívila delegace z italského Marzabotta, kde jednotky SS na přelomu září a října 1944 povraždily na 1830 osob (mezi nimi i 200 dětí). Marzabottští se s lidickými ženami vyfotografovali u tabulky lidické ulice, která právě po něm dostala svůj název.

Od konce války přijíždějí na místo, kde stávaly staré Lidice, tisíce lidí z Československa i ze zahraničí. Návštěvníci chtějí alespoň svou přítomností na místě tragédie a položením květin u hrobu zavražděných lidických mužů vyjádřit úctu k nezměrné oběti, kterou Lidice za války přinesly. I díky nim Lidice stále žijí …