NÁVRAT LIDICKÝCH ŽEN

Autor výstavy: PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA

Návrat domů

Takový to pohled se naskytl lidickým ženám poté, co se vrátily z koncentračního tábora na místo, kde stávaly jejich domovy.

Celkový pohled na pusté lidické údolí v květnu 1945. Lze si jen těžko představit, že o pouhé tři roky dříve zde stávala malebná česká ves.

V neděli 3. června 1945 odhalili vojáci Rudé armády na hromadném hrobě lidických mužů malý kamenný památník. O několik dnů později u něj byl vztyčen prostý dřevěný kříž s trnovou korunou.

V pátek 27. dubna 1945 zahájili nacističtí dozorci vyklízení koncentračního tábora Ravensbrück. Zástupy zubožených žen vyrazily na pochod smrti.
O pouhé tři dny později však eskorta transport opustila a vysílené ženy se utábořily v lese před Schwerinem.

Z provizorního tábořiště se lidickým ženám podařilo na nákladních autech přesunout do Neu Brandenburgu, kam pro ně z Kladna přijela auta, v nichž se 2. června 1945 konečně vrátily do Československa.

Po třech letech žalářování se lidickým ženám konečně splnilo jejich nejvroucnější přání. Mohly se vrátit domů. Domů? Teprve teď se dozvěděly otřesnou pravdu o smrti mužů, zmizení dětí a zničení obce, kterou před nimi jejich spoluvězeňkyně v Ravensbrücku tak pečlivě utajovaly.

Na rozdíl od paní Ludmily Huříkové (vpravo), která se po letech opět uviděla se svým synem Ladislavem, bylo šťastné shledání se svým dítětem naprosté většině lidických matek odepřeno. To však v prvních dnech po osvobození nikdo netušil.

Celonárodní tryzna 10. června 1945 v Lidicích

Přeživší lidické ženy 10. června 1945 v Lidicích. Většina z nich přišla před několika okamžiky na místo tragédie vůbec poprvé od onoho tři roky vzdáleného osudného dne. Zdráhají se uvěřit tomu, co kolem sebe vidí. Doufají, že je to jen hrozný sen, ze kterého se musí co nevidět probudit.

Celonárodní tryzny, která se uskutečnila v neděli 10. června 1945, tedy v den třetího výročí vyhlazení Lidic, se zúčastnil i prezident republiky dr. Edvard Beneš (na snímku u hromadného hrobu 173 lidických mužů).

Pohled od čestné tribuny vybudované v místech, kde stával lidický kostel sv. Martina, směrem k hrobu lidických mučedníků, nad kterým je již vztyčen vysoký dřevěný kříž s trnovou korunou.

Hlavní tribuna, na níž stojí prezident republiky dr. Edvard Beneš s manželkou Hanou,
předseda vlády Zdeněk Fierlinger a další čestní hosté.

Ministr vnitra Václav Nosek při svém vystoupení v Lidicích, v němž zazněla i následující slova: „K odčinění této tragédie usnesla se slavnostně vláda Československé republiky ve své schůzi konané dne 6. června 1945, na výstavbě nových Lidic. Jako ministr vnitra prohlašuji, že obnovujeme v osvobozené Československé republice obec Lidice v původních jejích hranicích i s jejím starobylým českým úředním názvem.“

Červnové tryzny se z původního počtu 203 lidických žen starších šestnácti let mohlo zúčastnit jen 143. Šest žen z rodin Horákových a paní Stříbrná, bylo zastřeleno 16. června 1942 v Kobylisích. Dalších 50 zahynulo v koncentračních táborech, nebo bylo zavražděno v plynových komorách a tři přišly o život na pochodu smrti na jaře 1945. Lidická tragédie si tak vedle životů 192 mužů vyžádala i životy šedesáti žen z Lidic.

Při pohledu na tento, stejně jako na předcházející snímky je jistě každému jasné, že odhad, že se tryzny v Lidicích 10. června 1945 zúčastnilo na sto padesát tisíc občanů z celého Československa, nebyl nijak přehnaný.

Hledání lidických dětí

Nejdůležitější věcí se pro lidické ženy stalo nalezení jejich dětí. Na závěr tryzny konané 10. června 1945 se Anna Hroníková obrátila na všechny lidi dobré vůle se zoufalou prosbou: „Pomozte nám najít naše děti. Bez nich by život nebyl životem!“ Všichni tehdy ještě věřili, že se je podaří objevit, vždyť kdo by ubližoval malým dětem. Přes prožité hrůzy si dosud nikdo v plném rozsahu nedokázal uvědomit rozměr nacistické bestiality. Rozsáhlé pátrání, které se rozeběhlo v následujících letech, však bylo úspěšné jen z velmi malé části. Nalezeno bylo pouze 17 dětí ze 105. Zbývajících 88 nacisté zavraždili.

Malý Jiříček Pitín vyrůstal po osvobození u své tety v Praze. Nacisté mu zavraždili oba rodiče, babičku i starší sestru.

Ve čtvrtek 8. srpna 1946 se v krčské nemocnici setkala po více než čtyřech letech se svojí maminkou Maruška Doležalová. Toto šťastné setkání však mělo tragický konec. Paní Alžběta Doležalová zemřela na následky věznění v koncentračním táboře o pouhé čtyři měsíce později.

Posledním nalezeným lidickým dítětem se stal v květnu 1947 Václav Zelenka.

Skupina usměvavých dětí. Jen málokdo si však dovede představit, jakým peklem si musely projít a co všechno musely přetrpět. Je to část přeživších dětí z Lidic.

Jeden z prvních prázdninových pobytů občanů Lidic se konal v červenci 1947 na Čeladné v Beskydech. Zúčastnily se ho i nalezené lidické děti: Hanička Špotová, Věra Müllerová, Emilie Frejová, Věra Vokatá a o pouhé dva měsíce dříve nalezený Václav Zelenka (zcela vpravo).

Malý Vašík Zelenka se svojí maminkou Žofií. Jen několik málo lidických žen si mohlo po roce 1945 vlepit do svého rodinného alba takovýto snímek. Životní pouť většiny lidických dětí totiž skončila 2. července 1942 v koncentračním táboře v Chelmnu.

Ocenění a trest

Při příležitosti státního svátku byli v říjnu 1945 všichni popravení lidičtí občané in memoriam vyznamenáni Československým válečným křížem 1939. Dekorování prováděl v přítomnosti ministra vnitra Václava Noska osobně náčelník hlavního štábu armádní generál Bohumil Boček (na snímku je první předsedkyně lidického místního národního výboru Helena Leflerová). Stejné vyznamenání udělil prezident republiky Dr. Edvard Beneš 10. června 1946 i obci Lidice „Na věčnou paměť nesmrtelných obětí a umučení“.

Symbolem poválečného zúčtování s válečnými zločinci se stal Mezinárodní vojenský soudní tribunál, který zasedal od 20. 11. 1945 do 1. 10. 1946 v Norimberku.

V březnu 1947 svědčily před Vojenským soudním dvorem č. 1 v Norimberku proti nacistické organizaci Lebensborn i dvě ze zachráněných lidických dětí – Marie Hanfová (uprostřed) a Marie Doležalová.

Většina nacistů, kteří se podíleli na vyvraždění Lidic, stanula po válce před československými soudy, kde se museli zodpovídat ze svých zločinů. Na jaře 1947 byli souzeni příslušníci kladenského gestapa v čele s Haraldem Wiesmannem (na snímku), kteří sehráli klíčovou roli ve vyvraždění Lidic. Šest z nich bylo odsouzeno k trestu smrti a 24. dubna 1947 popraveno, zbývající strávili dlouhá léta ve vězení.

Ve středu 10. dubna 1946 vydali Američané do Prahy i bývalého S-Obergruppenführera Kurta Daluegeho, který vykonával funkci zastupujícího říšského protektora v době vyhlazení Lidic. I on bude odsouzen k trestu smrti a 23. října 1946 popraven.

K trestu smrti byl pochopitelně odsouzen i hlavní viník lidické tragédie, bývalý SS-Obergruppenführer K. H. Frank, proti kterému vypovídalo při soudním jednání i několik žen z Lidic. Frankova veřejná poprava se uskutečnila na nádvoří pankrácké věznice v Praze 22. května 1946.

Život na pietním území

Od konce války začaly na místo, kde stávaly staré Lidice, přijíždět tisíce lidí z celého světa. Svou přítomností na místě tragédie a položením květin u hrobu zavražděných lidických mužů chtěli vyjádřit úctu k nezměrné oběti, kterou Lidice za války přinesly. Hromadný hrob svých nejbližších však pravidelně navštěvovaly zejména lidické ženy.

Mezi prvními do Lidic zavítal i arcibiskup pražský a primas český kardinál Josef Beran, který, podobně jako lidické ženy, strávil tři roky svého života v nacistických koncentračních táborech.

Mezi zahraničními návštěvami nemohli chybět ani zástupci britského hnutí „Lidice shall live“. Jejich delegaci vedenou Dr. Barnettem Strossem po Lidicích osobně prováděl major letectva Josef Horák.

Jedna ze zahraničních delegací v místech, kde stával pomník občanů Lidic padlých v letech první světové války. V pozadí je vidět kříž nad hromadným hrobem lidických mužů.

Vedle prostých lidí se na lidické pláni objevovaly i delegace vysoce postavených státníků, politiků i představitelů zahraničních ambasád. Tato fotografie zachycuje představitele francouzského velvyslanectví v Praze.

Okolí hromadného hrobu 173 lidických mučedníků získalo brzy důstojnou podobu.

V prvních poválečných letech probíhaly na pietním území výkopové práce, při nichž byly odkryty základy několika nejvýznamnějších budov ve zničené obci.

Ke hrobu lidických mužů přicházeli i jejich blízcí, kteří v době tragédie nežili v Lidicích, jako v tomto případě tatínek Jaroslava Koreckého z Hostouně.

První kroky nového začátku

Ještě před zahájením výstavby nových Lidic bylo nutné jejich katastr, stejně jako území bývalé obce nově vyměřit. Přímo v terénu byly hranice obce vytyčeny kamennými mezníky s velkým písmenem „L“ a letopočty 1942 a 1945.

Mezi pravidelné činnosti lidických žen patřila i péče o hromadný hrob jejich nejbližších.

V roce 1947 byla skutečná poloha hrobu lidických mužů pečlivě vyznačena v terénu.

Skupina lidických žen odpočívajících po práci na pietním území. Při pohledu na holou pláň v horní části snímku si opět uvědomíme hrůzu lidického zločinu.

Na pracovní brigády se do Lidic sjížděly stovky lidí jak z Československa, tak i ze zahraničí.

Velkou část práce při úpravě pietního území však zastaly právě lidické ženy.

V roce 1947 vyrostly nedaleko bývalých Lidic přízemní ubikace s velkokapacitní jídelnou, jako zázemí pro dělníky, kteří měli vystavět novou vesnici. V popředí jsou vidět odhalené základy několika domů ve starých Lidicích.

Výstavba nových Lidic
.

Po válce bylo rozhodnuto, že každá lidická žena a každé lidické dítě, které se vrátilo domů jako úplný sirotek, dostane v nových Lidicích rodinný domek. Pro oba lidické letce Josefa Horáka a Josefa Stříbrného se s výstavbou domku nepočítalo.

Veřejná architektonická soutěž na stavbu nových Lidic byla vypsána již 1. srpna 1945 a jejím účastníkům bylo doporučeno, aby projekt řešili tak, aby území původní obce zůstalo z pietních důvodů v nezměněné podobě. Na snímku je model nových Lidic od architekta Františka Marka.

V květnu 1948 bylo zahájeno budování rodinných domků. Přes obrovské potíže plynoucí z nedostatku stavebního materiálu, se na vánoce 1949 do Lidic nastěhovaly první ženy. Do konce roku 1950 se podařilo dokončit první etapu výstavby a zbývající domky vyrůstaly postupně v letech následujících.

Některé původně plánované budovy však byly v roce 1949 při revizi ze stavebního programu vypuštěny (například kostel s budovou farního úřadu). Schválena byla pouze výstavba 150 rodinných domků, školy, administrativní budovy, kulturního domu, obchodního střediska a muzea.

Některé z lidických žen se opět provdaly a v Lidicích, které měly podle plánů nacistů navždy zmizet z povrchu země, se začal opět ozývat bezstarostný dětský smích.

V těsném sousedství pietního území vyrostlo na svou dobu velice moderní muzeum. Jako průvodkyně a pečlivé ochránkyně jeho sbírek se v něm postupně vystřídalo mnoho lidických žen. Území starých a nových Lidic navzájem propojil „Sad přátelství a míru“, který vznikl v roce 1955 z iniciativy Dr. Barnetta Strosse. V sadu kvetou růže, které sem poslali lidé z celého světa. Právě růže se proto stala symbolem nových Lidic.

Nový život

S přibývajícími měsíci a lety se život mnoha lidických žen začal alespoň částečně vracet do normálních kolejí. Zcela vrátit se však nikdy nemohl. Hrůza, která se v Lidicích odehrála a smrt 340 jejich obyvatel, byla i s velkým časovým odstupem příliš živá. Přesto se lidické ženy naučily opět smát. Ony i děti, které se vrátily

Šest lidických žen a jedna lidická dívka – Maruška Doležalová. I ona zůstala sama jako mnohé z nich. Bratra a otce jí popravili nacisté, maminka zemřela po návratu z koncentračního tábora.

Na této vzácné fotografii pořízené v roce 1947 ve vilové čtvrti v Kročehlavech, kde po válce bydlely lidické ženy se svými dětmi, je zachyceno pět nalezených dětí z Lidic (zleva): Václav Zelenka, Věra Vokatá, Marie Doležalová, Marie Hanfová a Václav Hanf.

Lidické děti. Veselé, rozesmáté, jako kdekoliv jinde. Některé však prošly otřesnou válečnou zkušeností, jiné se narodily teprve po osvobození. Z této fotografie již nepoznáte, kam které z nich patří.

Prázdninový snímek skupiny žen a dětí. Nebýt toho, že lidé na snímku pocházejí z Lidic, šlo by o tuctovou fotografii, jakých při podobných příležitostech vznikají stovky. Při vědomí toho, čím si museli lidé na snímku projít, však člověka dodnes zamrazí.

První předsedkyně lidického místního národního výboru Helena Leflerová. Vedle otce ztratila i ona v Chelmnu mladší sestru Věnceslavu.

Pravidelnou součástí života lidických žen se stala účast na každoročních tryznách 10. června. Přes snahu mnohých z nich, přestaly mít v průběhu dlouhých desetiletí tato setkání charakter pietní vzpomínky v úzkém kruhu nejbližších a stala se neosobními akcemi obřího rozsahu. To je však již jiný příběh…